Ze smrti do života

Schopnost pustit a milovat bezpodmínečně

 

​

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16)

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (Jan 5:24)

Jak je psáno: ,První člověk Adam se stal duší živou', poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. (1. Korintským 15:45-47)

... nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. (1 Petr 3:4)

 

​

Milí přátelé, sestry a bratři,

začnu trochu netradičně, ale připomeňme si, že

jsme součástí jednoho velkého vesmíru a aniž bychom si to denně uvědomovali, jsme skutečně zanedbatelnou součástí... spíše součástečkou všeho, co tvoří tento velký celek, o kterém vlastně ani nevíme jak je velký a čeho je případně další součástí – pokud si to lze vůbec představit.

Hvězdy – které na noční obloze vidáme jako malá zářící světélka - jsou mnohonásobně větší než naše Země, než všechny planety (až na výjimky – kdy se jedná spíše o úlomky hvězd), které se liší od planet především svou hmotností. Tedy hvězdy jsou mnohem težší (i v případě, že jsou menší než planety) a také v nich probíhá (narozdíl od planet) termonukleární reakce. Pokud vás mohu uklidnit, u planet se teplota v centru nikdy nezvýší natolik, aby se zde zažehly tyto termonukleární reakce. Ovšem to, že jednou Slunce dohasne je dnes už také jasné, pravidelné vzdalování Měsíce už je také patrné (tři centimetry za rok – tedy Země jednou přijde o svůj Měsíc), ale to je vše dle vědeckých výpočtů otázka ne týdnů či roků..., ale samozřejmě biliónů světelných let. Takže se nemusíme znepokojovat.

Co si denně neuvědomujeme je i neustálý pohyb vesmíru, tedy i naší planety a tedy je jasné, že s ní a s ním se pohybujeme i my. Jak známo Země se otáčí kolem své osy, ještě se během své vlastní rotace otáčí kolem nám nejbližší hvězdy – tedy Slunce a vlastně celý vesmír se ještě rozpíná – kam to by mně vážně zajímalo - a v tomto vesmíru se neustále ještě rodí a zanikají různé hvězdy a souhvězdí, galaxie. Dlouho jsme si mysleli, že jsme součástí jedné obrovské galaxie. Teď už víme, že takových galaxií je i několik..

A to co nyní vidíme a pozorujeme ve vzdáleném vesmíru ještě ke všemu již dávno neexistuje. Vlastně hledíme do minulosti – což je vskutku zajímavý jev. (vše se pohybuje v čase..i světlo)

Stejně tak, pokud existuje nějaká jiná civilizace ve vesmíru, což není zcela vyloučené, i ona nás pravděpodobně dnes vidí jako dávnou minulost a nejspíše na nás hledí s velkými rozpaky :-) Jen pro zajímavost - v r. 1995 přišel oběv první planety mimo naši sluneční soustavu (která je od nás vzdálena cca 40 světelných let).

To nejpodstatnější, co se v lidském světě děje však nelze vydět žádným dalekohledem. Kromě inteligence, která je vskutku v celém dohledném kolosu vesmíru ojedinělá a záhadná, lidé žijí ještě ve světě duše a ducha, který ovlivňuje zcela zásadně i svět hmoty.

O Bohu se mluví jako o tom, který byl, je a bude. Který je alfou i omegou, počátkem i koncem a také je Bohem stvořitelem a Duchem. Ve své moci se stal i člověkem a v podobě Ježíše – očekávaného Mesiáše – prošel cestou v jednom dějiném úseku lidských dějin, aby nám zvěstoval milost spasení a cestu k životu věčnému.

A tak jako se kdysi nad propastnou tůní vznášel Duch Boží a pak se tvořil život včetně člověka, vdechl Bůh člověku do nitra svého Ducha. Člověk je tělem, ale i duší živou a součástí obrovské duchovní galaxie, která je pro nás nejspíše stejně nepředstavitelná jako ta, co se skrývá za naší atmosférou.

Poselství, které se nám dochovalo od apoštola Pavla v 1. listu do Korintu k tomu říká, že „naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné, až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno... Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.

Apoštol Pavel nám přenechal ještě jednu zásadní informaci a to, že je tu něco, co nikdy nezanikne. Mluví samozřejmě opět o Bohu, tedy nepomíjitelné lásce (1. list Korintským 13. kap). Kristus nás tedy vedl a vede cestou lásky, skrze kterou lze nalézt nepomíjitelný život.

Vlastní smrtí na kříži demonstroval i lásku Boží vůči člověku, která je bezpodmínečná a taková je i tou skutečnou cestou pro člověka. To, že má obrovskou moc je beze sporu, stejně i víra a naděje. Láska Boží dokonce překonala i moc smrti a odnímá z nás skrze pokání vinu, která je (dle Písma) hlavním důvodem (příčinou) smrti.

A jaké to má místo v kontextu s celým vesmírem, kterého jsme malou částečkou?

Když se brouzdáme popadaným listím, nemáme ani tušení, co se ve vzdáleném vesmíru děje. Když se večer přitulíme k člověku či dítěti, jež máme rádi a prohlížíte si vzájemně dlaně, na kterých je něco zapsáno, jde nám v tu chvíli předevšim o ten jediný moment a naši dosažitelnou vzdálenost.

Kdybychom se chtěli vydat zcela po Gulliverových cestách, dostali bychom se i do světa mikrokosmu. Přes dlaně až k buňkám a atomu, který má ještě jádro a jak se nedávno zjistilo, i kvarky (tedy atom je dělitelný). Ve chvíli, kdybychom chtěli pochopit svět tohoto mikrokosmu, zjistíme, že nepatrný hmyz je pro tento svět specificky vybavený. Vysoké tóny neslyší a oči má jinak vyvynuté než je oko lidské.. a my jsme zase vybaveni pro ten náš časoprostor. V něm žijeme, dýcháme, rodíme se a umíráme.

Když pak v listopadu zavítáme na hřbitovy a vidíme to velké množství rozsvícených svící, každá jakoby vyprávěla svůj příběh a vypovídala o nějaké lásce. Snad nám tolik světel může připomenout i noční oblohu a nekonečný vesmír a možná v tu chvíli nebudeme tak daleko od pravdy.

Ještě mi dovolte zopakovat myšlenku ze středeční vzpomínkové bohoslužby.

O lásce bezpodmínečné – schopnost pustit!

Dříve, kdy se ještě umíralo doma v rodinách, bylo zvykem ve chvíli smrti otevřít okno, aby mohla tzv. duše odejít. Ještě dnes se to tak někde dělává. Dokonce v nemocnicích a nejen z hygienických důvodů. Nedokáži posoudit do jaké míry je pravda, když se mluví o duši, která odchází, ale vidím v tomto úkonu veliký a hluboký smysl.

Mnoho lidí se totiž stále nedokáže se svými blízkými zesnulými rozloučit. Nechceme ty své milované pustit, i když tělo již odchází. Jako bychom si je tu chtěli ještě chvíli podržet, něco od nich stále očekáváme a nechce se nám říci s Bohem. V takovou chvíli je třeba alespoň pomyslně otevřít okno a nechat duši odejít. V tom spočívá i bezpodmínečná láska, kterou nás Kristus vyučoval.

Jde o lásku, která se dává a nic neočekává nazpět. Jde o lásku, která žije tím, že se vydává a to stačí. Opravdová (tedy nepomíjitelná láska) je ta, která druhého nečiní zodpovědným za námi dávanou lásku, neočekává za ni náhradu či jinou odměnu, nezpoutává, ale dává svobodu. V životě i ve smrti. Pak i naše duše může být klidná a v pokoji, protože nebude dozajista trápena tím, že nedostává nazpět to, co si vymyslela. Bude pokojná, protože ví, že dává a taková obstojí.

Slovo Ježíše „dejte a bude vám dáno“ platí ale i na lásku, která nic nazpět neočekává. Ta co bezpodmínečně dává totiž neustále dostává nazpět – často ze všech stran. Zdrojem této agapální lásky je Bůh sám – celý vesmír jím stvořený, v které jsme se zrodili a do kterého se navracíme.

Marika Zvardoň 2011