Milá Zdeňko, milý Lukáši,

Jedna z kapitol Malého prince začíná slovy: “Tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl opravdu popovídat.

A pokračuje líčením setkání Exupéryho s Malým princem. Ten příběh všichni určitě znáte. Není to zdaleka jenom pohádka, ale naopak velice moudré vyprávění přímo ze života. Jenom záleží, jakýma očima se na život díváme a co chceme a jsme ochotni vidět.
Když se Malý princ dostane na Zemi, jedna z prvních věcí, kterou po letci požaduje, je nakreslení beránka. Poměrně jasný úkol, možná i jednoduchý, ale ne tak pro Exupéryho. Malý princ je s beránkem spokojený až tehdy, když na obrázku žádný není a oba si ho jen představují, že je v krabičce, kterou zoufalý letec nakreslil. Tomu se myslím říká “vidět srdcem” a i v Bibli je to psáno, že skutečně vidíme jen srdcem. Srdce vidoucí, to je srdce otevřené, vnímající. A umět se podívat na stejnou věc srdcem, umět vidět srdcem stejně, to je myslím základ pro šťastnu společnou cestu životem. Nejde o to, shodnout se pokaždé ve všem, mít na všechno stejný názor a jen se tak vzájemně vézt na vlně toho druhého. Ale být s druhým tak, aby naše srdce souznila na podobných vlnových
délkách, tak, abychom si rozumněli a dokázali sdílet. Sdílet beránka v krabičce, tzn. něco, co je skryté, ale o čem oba víte, že to chcete. Společný život,společnou rodinu, společné prožitky, radostné i ty těžší.

„Vznikne-li mezi dvěmi bytostmi vztah, jsou obě plni citu a proto (a tím) jsou vzácné. Když liška potkala malého prince, získala přítele...a stala se jinou. I člověk touží mít přítele a získá-li vzteh, začíná mu záležet i ne tom druhém - nejen na sobě - a rozvíjí v sobě spoustu nádherných nitek, které dál utvářejí jeho osobnost.
Když se ženě narodí dítě, naplní se její srdce něhou a láskou, aniž by o to jakkoliv usilovala. Její mateřská role jí přirozeně naplňuje něčím, co je odjakživa ženám- matkám dáno. Stejně tak naše vnitřní touha, která může být zprvu nepojmenována, vypovídá o tom, že člověk už nechce být sám. Nechce se zabývat jen sebou samým - jako Exupéryho vladař, domýšlivec, nebo businesman, ale chce poznávat, hýčkat, dávat, žít s někým, kdo by byl pro něho sluncem (i ve vzpomínkách, kdyby se vzdálil na cestách).

Květina malého prince se nechala opečovávat a na první pohled jakoby ničím do vztahu nepřispívala..
Jen tak si odněkud přiletěla - zprvu jen jako malé semínko, zakořenila a vyrostla na princově planetce a ještě se chovala, jakoby jí měl každý plnit vše "co jí na očích vidí". Nechala se obskakovat... Malý princ byl z toho moc smutný a proto raději odešel, ale v srdci zůstalo to podstatné.
Přítelkyně liška jej na to upozornila, když mluvila o tajemství připoutanosti. Vždyť růže jen nepřijímala, ona také dávala... Zaplňovala jeho planetu vůní, ze které se neustále radoval, byla mu společnicí a její krásné, hebké okvětní lístky se pro něho stávaly něčím neobyčejným. Proč? Protože ony ho vítaly každé ráno.. Ona (květina) s ním byla, když si poposedával na své židličce, aby mohl pozorovat západy slunce... Ona - sice někdy rozmarná - v sobě skrývala lásku i vděk. Malý princ i když měl pocit, že se snaží jejím nárokům stále jen vyhovovat a pomáhat jí (přikrýval ji na noc poklopem, dával na přání zástěnu proti větru, zaléval..), přesto v sobě nosil vědomí toho, že pro někoho žije, někdo žije pro něho a že je pro někoho vzácný a důležitý. A skutečně také byl. I pro Malého prince byla květina důležitá. A to natolik (jak si postupně stále více uvědomoval), že se rozhodl ke své květině, stále rostoucí na jeho milé planetě, vrátit a to způsobem dosti neobvyklím.. Poprosil žlutého poštního hada o trochu jedu, tělo nechal usnout - ale to je přeci jen skořápka - a sám odešel...

Je to tak jednoduché.
Žena má muži dávat to, co muž potřebuje a muž má své ženě dávat to, co potřebuje žena. A co je to, co žena a muž potřebují?
Přijdete na to ve chvíli, kdy budete oba CHTÍT tomu druhému dát to, co ten druhý potřebuje.
Když nebudete domýšlivcem, panovníkem, nebo businesmannem... když budete přítelem..., když budete pro toho druhého dělat něco, co potřebuje a přestane mít pocit, že tím něco sami ztrácíte...

Pokud nebudeme hledat to, co je očím neviditelné, budeme v ohrožení, že místo těla v nás zemře duch, který za milovnou bytostí chtěl odejít.“

Marika Paulíková a Sandra Zálabová