Jak vydat z pokladu srdce to nejlepší

Mk 12, 35 (LK 6, 45) „Dobrý člověk z pokladu svého srdce vynáší dobré a zlý ze zlého pokladu svého srdce zlé.“

Přes všechno lidské snažení i lidské dovednosti naráží toto naše lidství na jednu mocnou bariéru. Je jí naše tělesné omezení. Slabost, nestálost fyzického těla a smrt jako taková. Příroda, ať jsme se jí už po mnoho staletí snažili zmocnit jako její vládci, nám opět dává najevo, že se ve svých úmyslech s ní mnohdy mýlíme. Adam s Evou dostali od Boha jasný úkol. Získali Zemi do opatrování.

Není to naše židle, náš stůl a dům… není to naše území, které musíme bránit proti nepřátelům, kteří chtějí využívat plodů země stejně jako my. Není to naše česká kotlina, či Evropa plna kulturních skvostů, kterými se nemohou chlubit zase jiné země. Není to naše řeka, náš les…

To vše máme propůjčeno k obhospodařování. A jen získáme-li kladný vztah ke svěřenému, můžeme snad říkat: „není to jen naše řeka, jen náš les..“, ale: „Je to naše Země, naše společná. Jí máme rádi a ji budeme opatrovat, starat se, aby ve svých cyklech vydávala přirozeně to, co má a tak nasytila všechny lidi, kteří se jí dotýkají ať už bosou nohou, nebo okovanou podrážkou.“

Nejen povodně, vzedmuté vlny, bouře, zemětřesení, ale i současné erupce islandského vulkánu nám opět připomínají, že pokud chceme měřit síly s mocnou přírodou, tak nemáme nejmenší šanci..

Ohrožení i smrt se týká bezezbytku všech a předčasně se nemusí vyhnout ani těch nejmocnějších a to v důsledku přírodních, lidskou vůlí neovladatelných, změn či prostě v důsledku lidského selhání, jak se to stalo v případě havarovaného polského vládního letadla na jehož palubě zemřel i polský prezident.

Můžeme se ptát, čemu všemu nás učí všechny tyto události? Nutí nás pozastavit se a rozmýšlet nad tím, co je v životě důležité. Vždyť jsme tu jen na chvilku a malicherné handrkování se je pak naprosto zbytečné.

Cožpak nás Ježíš neučil, abychom ze svého pokladu srdce vydávali to nejlepší? Máme si umět přát pokoj neustále. Vše co je krásné, dobré a užitečné nejenže můžeme dělat, ale více než to, měli bychom. Na místo hledání toho, co kdo udělal špatně, bychom měli hledat způsoby, jak sami udělat něco dobrého. Každý člověk je nějakým způsobem omezený, zatvrzelý a každý dělá chyby a proviňuje se proti sobě, Bohu i bližním. Činíme tak vědomě i nevědomě. Snažme se tedy, abychom se dostali hluboko do svého nitra, které utvářel sám Hospodin a vydávejme ze svých pokladů vše, čím bychom obohatili veškerý  prostor kolem nás.

A nyní mi dovolte jeden příměr: Bůh stvořil svět a neustále ho tvoří. Ve svém díle se prokazuje jako opravdový mistr. Ve věcech neviditelných i viditelných. Jen pohlédněme na všechny „zázraky“ přírody počínaje Antarktidou, přes mohutné, barevné pouště, oceány, velehory, sníh i tropické lesy. A nemusíme chodit daleko. I počínající jaro u nás v Čechách je nádhernou ukázkou Jeho mistrovské práce. Ostatně i člověk sám patří mezi Boží stvoření – a že se člověku, jako dílu, můžeme stále obdivovat je jasné.

Zároveň je člověk i božím dítětem a i po duchu získáváme po svém Otci dědičné vlastnosti. V tomto případě i tvůrčí. Bůh stvořil svět se vším všudy, tak jak to žije, dýchá.. promlouvá a my jako boží milované děti máme podobné schopnosti. Ve světle evangelia  a vzkříšení Ježíše máme být nositeli dobrých zpráv a boží milosti. Být tvořiteli, nikoli bořiteli. Tak, jako Bůh dává vzrůst rostlinám, větru směr atd., tak podobně by se měl člověk naučit vytvářet v určitých úsecích života potřebné tzv. „roční období“. Míněno především v duchovním slova smyslu. Přinášet déšť na vyprahlou zem, zasévat a dávat vzrůst rostlinám. Na místo katastrofických, bezohledných kroků, přinášet pokoj.

Nechodit tak, že po nás „sto let tráva neporoste“, ale měli bychom se naučit trpělivosti a třeba s obtížemi, ale pravidelně chodit pro tu pomyslnou, těžkou konev s vodou a zalévat, hýčkat a povzbuzovat.

Přinášet lásku a radost.

Zvěst o tom, že Ježíš za nás zemřel a také se znovu ukázal svým skleslým učedníkům jako vzkříšený. To je ta radost. Vždyť Bůh má ve své moci život i smrt.

 

Važme si každého okamžiku našeho života, stále si připomínejme, že i to zlé může být k něčemu dobré a těšme se z duchovního života, který v Bohu máme. Víra není samozřejmostí. Je to dar, který jsme dostali, tak z něho čerpejme..

Nespoléhejme na nikoho druhého. I kdyby byl celý svět proti nám, není nic důležitějšího než schopnost tu stát sám za sebe a nezištně přinášet vodu na vyprahlou zem.., podpírat zemdlené, otevírat oči slepím a nabízet odpočinek unaveným. Vykouzlit úsměvy na tvářích.., pak i kdyby měl náš život skončit dříve než jsme chtěli, budeme s tím smířenější, než kdybychom z chladu vlastního stínu vůbec nevyšli.  Amen

Marika Paulíková , 18. 4. 2010

!